Deland S. Anderson traces the origin of the idea, "God is dead," in the philosophy of G.W.F. Hegel. Focusing on issues of language, life, and learning, Anderson presents an integrated perspective on the death of God in Hegel's philosophy as it emerged in the early years at Jena. He argues that Hegel's pronouncement of the death of God was the beginning of his radically innovative system of speculative discourse, which revolutionized not only philosophy byt the wider culture as well.

Przedmiotem artykułu są rozważania o wolności człowieka. Nietzsche przede wszystkim neguje koncepcje wolnej woli, która jest tak zakorzeniona w powszechnej świadomości. Uważa jednak, że możliwe jest zdobycie wolności, a raczej jej nieustanne zdobywanie. Człowiek wolny jest wojownikiem. Do tego zdolny jest tylko nadczłowiek jako doskonały byt, charakteryzujący się dużym natężeniem woli mocy, dzięki której jest zdolny do indywidualnej twórczości. Większość ludzi, która żąda wolności, traktuje ją jako zabezpieczenie przed silnymi jednostkami. W rzeczywistości bowiem kwestią podstawową jest silna, bądź słaba wola, (...) każdy chce zdobyć przewagę, a nie jedynie cieszyć się niezależnością wobec innych. (shrink)

The article reviews the book Byt i sens. Księga Pamiątkowa VII Polskiego Zjazdu Filozoficznego w Szczecinie, 14–18 września 2004 roku, edited by Renata Ziemińska and Ireneusz Ziemiński.

The article reviews the book Byt i sens. Księga Pamiątkowa VII Polskiego Zjazdu Filozoficznego w Szczecinie, 14–18 września 2004 roku, edited by Renata Ziemińska and Ireneusz Ziemiński.

The article reviews the book Byt i sens. Księga Pamiątkowa VII Polskiego Zjazdu Filozoficznego w Szczecinie, 14–18 września 2004 roku, edited by Renata Ziemińska and Ireneusz Ziemiński.

V prvej časti príspevku s názvom Čas sa najprv na základe známeho textu Aurélia Augustína Vyznania vymedzujú hlavné problémy spojené s určovaním času, jeho reálnosťou, pretržitosťou, merateľnosťou atď. V druhej časti s názvom Veľký tresk sa uvádzajú rôzne vymedzenia tejto veľmi špecifickej udalosti, ktorá by mala byť počiatkom všetkého, čo skúmame a čím žijeme; najprv tie tradičné, kedy sa veľký tresk chápe ako explodujúca singularita a biela diera, a potom aj tie novšie, kedy prestáva byť absolútnym počiatkom vesmíru a stáva (...) sa opakujúcim fyzikálnym javom alebo procesom. Napokon v tretej časti s názvom Čas a veľký tresk sa v rámci diskusie o vhodnosti prezentistickej či eternalistickej (dynamickej či statickej) koncepcie času dáva veľký tresk do vzťahu s hypotetickým globálnym časom nášho vesmíru a zároveň sa ukazuje, že celá polemika medzi zástancami prezentistickej a eternalistickej koncepcie času je de facto založená na bežnej chybe - na nerozlišovaní medzi ontologickým a sémantickým realizmom. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení morální (...) situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení morální (...) situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají. (shrink)

Článek seznamuje s kritikou psychologismu v logice, která je jedním z hlavních témat Husserlových Prolegomen k čisté logice. Psychologismus v logice spočíval v podstatě v tom, že logika byla chápána jako součást psychologie, příp. že psychologie se považovala za jediný a dostatečný teoretický základ logiky. Pozornost je věnována dvěma hlavním liniím kritiky psychologismu, které se v tomto Husserlově díle objevují. První z nich vychází z analýzy povahy zákonů čisté logiky (zákon sporu, sylogistické figury aj.). Analýza ukazuje, že tyto zákony se (...) nemohou zakládat na empirických psychologických pravidlech, a psychologie (jako empirická věda) tudíž nemůže být základem logiky. Druhá linie Husserlovy kritiky psychologismu v logice směřuje k prokázání vnitřní rozpornosti psychologistického stanoviska, jsou-li z něj vyvozeny jeho nejzazší důsledky. Tato rozpornost spočívá v tom, že psychologismus na jedné straně vystupuje jako vědecká teorie, na straně druhé však svou základní tezí popírá některé z nutných podmínek možnosti každé vědecké teorie vůbec, a tím sám sebe ruší jako teoreticky věrohodnou tezi. Závěrem upozorníme na jedno z pokračování boje proti psychologismu v rané fenomenologické tradici, a to na Ingardenovu kritiku psychologismu v pojetí literárního díla.The article outlines some of the main argumentation-strategies deployed by Husserl in his famous critique of the psychologistic logic in Prolegomena to pure logic. Fundamentally, the psychologism in logic consisted in considering logic to be a part of psychology, resp. in considering psychology as the exclusive and sufficient foundation of logic. The attention is given to the two main lines of argumentation against psychologism appearing in the work of Husserl. The starting point of the first one is an analysis of the laws of pure logic (principle of contradiction, the figures of syllogism etc.). It shows that these laws can not be based on mere empirical rules of psychology, and thus psychology (as an empirical discipline) can not be the foundation of logic. The second line of Husserl’s critique of psychologism aims at showing the contradictions in the psychologistic standpoint that become visible if one uncovers its ultimate implications. The main contradiction consists in that while psychology claims to be a scientific theory it contradicts at the same time by its fundamental claim some of the necessary conditions of a scientific theory as such, and thus it cancels itself as a theoretically credible set of claims. Toward the end of the paper the attention is given to one of the continuations of the fight against psychologism in the phenomenological tradition, namely to R. Ingarden’s critique of the psychologism in the conception of the literary work of art. (shrink)

Práce, byť i čerpala ze studií sociologů, psychologů, antropologů a kulturních historiků hry, není ani sportovní literaturou, ani teorií her, ani sociologií a psychologií fotbalu ani pokusem o antropologické určení podstaty.

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v tomto (...) etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita je v tomto (...) etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Príspevok sa venuje problematike mýtu v závere dialógu Gorgias, v súvislosti s funkciou trestu v Platónových dialógoch. Gorgias je jedným z dialógov, ktoré sú kľúčové pre porozumenie problematike trestu. Zameraním pozornosti na záverečný eschatologický mýtus by sa mohlo zdať, že autor v súvislosti s daným otázkami zastáva nejednoznačné stanovisko. K protirečeniu dochádza na úrovni mythos – logos: na jednej strane je v celom priebehu dialógu prezentovaný nápravný účel trestu. V závere však nastáva obrat a Platónov eschatologický mýtus prezentuje na prvý (...) pohľad odlišné stanovisko. Je možné že mýtus odporuje Platónovej téze o nápravnom účele trestu a do popredia tu vystupuje jeho retributívny charakter? Alebo v skutočnosti k žiadnemu protirečeniu nedochádza a jednotlivé prvky dialógu sa navzájom dopĺňajú? Cieľom príspevku je demonštrovať, že zmena pohľadu na formu trestu a uvažovanie o treste ako o metóde elenchos by mohlo byť kľúčom k porozumeniu vzťahu mythos – logos v predmetnom dialógu. (shrink)

Príspevok sa venuje problematike mýtu v závere dialógu Gorgias, v súvislosti s funkciou trestu v Platónových dialógoch. Gorgias je jedným z dialógov, ktoré sú kľúčové pre porozumenie problematike trestu. Zameraním pozornosti na záverečný eschatologický mýtus by sa mohlo zdať, že autor v súvislosti s daným otázkami zastáva nejednoznačné stanovisko. K protirečeniu dochádza na úrovni mythos – logos: na jednej strane je v celom priebehu dialógu prezentovaný nápravný účel trestu. V závere však nastáva obrat a Platónov eschatologický mýtus prezentuje na prvý (...) pohľad odlišné stanovisko. Je možné že mýtus odporuje Platónovej téze o nápravnom účele trestu a do popredia tu vystupuje jeho retributívny charakter? Alebo v skutočnosti k žiadnemu protirečeniu nedochádza a jednotlivé prvky dialógu sa navzájom dopĺňajú? Cieľom príspevku je demonštrovať, že zmena pohľadu na formu trestu a uvažovanie o treste ako o metóde elenchos by mohlo byť kľúčom k porozumeniu vzťahu mythos – logos v predmetnom dialógu. (shrink)

Autorka recenzji omawia tezy zaprezentowane w książce L’être et la conscience. Recherches sur la psychologie et l’ontophénoménologie sartriennes autorstwa Philippe’a Cabestana. Pracę francuskiego badacza można potraktować jako analizę i opracowanie wczesnych założeń filozoficznych Jean-Paula Sartre’a oscylujących wokół pojęcia świadomości. Cabestan pokazuje, w jaki sposób Sartre’owskie – krytyczne – podejście do fenomenologii wpłynęło na kształt jego ontologii, wyłożonej przede wszystkim w książce Byt i nicość.

I. "Filosofskiĭ paroxod": k istorii voprosa -- II. Respressii i permanentnai︠a︡ ėmigrat︠s︡ii︠a︡ -- III. Overkili russkoĭ filosofii -- IV. Postsovetskiĭ period: v poiskakh identichnosti -- V. Vozvrashchenie "filosofskogo paroxoda" (2003) -- VI. "Filosofskie avtobusy" -- VII. Samolet-paroxod-"filosofskiĭ poezd" -- VIII. Afinskiĭ kongress: prikosnovenie k istorii (2013) -- IX. "Uchitʹsi︠a︡ bytʹ chelovekom": XXIV vsemirnyĭ filosofskiĭ kongress -- X. Mezhdu proshlym i budushchim.

Piotr Kropotkin był najważniejszym przedstawicielem tzw. darwinizmu rosyjskiego oraz teorii pomocy wzajemnej, która podkreślała znaczenie współpracy wewnątrzgatunkowej w procesie doboru naturalnego oraz walki o byt. Na jej kanwie rosyjski badacz wysunął tezę o ewolucyjnych źródłach moralności, będącej problem badawczym w niniejszym artykule. Stanowi to jednocześnie powód dlaczego poza przedstawieniem wspomnianej tezy i jej założeń, w publikacji zilustrowana została także teoria pomocy wzajemnej. Zaproponowana przez Kropotkina wizja moralności suponowała, iż stanowi ona „przyrodzoną” właściwość ludzkiej natury. Podstawę dla niej stanowić ma instynkt (...) społeczny oraz jego przejawy, takie jak: równość, solidarność, sprawiedliwość, itd., a także pomoc wzajemna. Stawiało to propozycję rosyjskiego darwinisty w opozycji wobec dominujących trendów w myśleniu o ludzkiej moralności na przełomie XIX i XX wieku, zwłaszcza wobec tzw. darwinizmu społecznego i charakterystycznego dlań dualizmu moralnego. Ponadto zrywała z antropocentryzmem zakładając, iż poza gatunkiem ludzkim, także inne gatunki cechują się uczuciami moralnymi. (shrink)

In three experiments, we examined priming effects where primes were formed by transposing the first and last phoneme of tri‐phonemic target words (e.g., /byt/ as a prime for /tyb/). Auditory lexical decisions were found not to be sensitive to this transposed‐phoneme priming manipulation in long‐term priming (Experiment 1), with primes and targets presented in two separated blocks of stimuli and with unrelated primes used as control condition (/mul/‐/tyb/), while a long‐term repetition priming effect was observed (/tyb/‐/tyb/). However, a clear transposed‐phoneme (...) priming effect was found in two short‐term priming experiments (Experiments 2 and 3), with primes and targets presented in close temporal succession. The transposed‐phoneme priming effect was found when unrelated prime‐target pairs (/mul/‐/tyb/) were used as control and more important when prime‐target pairs sharing the medial vowel (/pys/‐/tyb/) served as control condition, thus indicating that the effect is not due to vocalic overlap. Finally, in Experiment 3, a transposed‐phoneme priming effect was found when primes sharing the medial vowel plus one consonant in an incorrect position with the targets (/byl/‐/tyb/) served as control condition, and this condition did not differ significantly from the vowel‐only condition. Altogether, these results provide further evidence for a role for position‐independent phonemes in spoken word recognition, such that a phoneme at a given position in a word also provides evidence for the presence of words that contain that phoneme at a different position. (shrink)

W artykule autor przedstawia dorobek o. Ziemiańskiego SJ na polu metafizyki. Okazją do tego był jubileusz 90. urodzin, z którego perspektywy można pełniej docenić wkład Jubilata w tę dziedzinę filozofii. Prezentację rozpoczyna przybliżenie kontekstu historycznego kształtowania się myśli filozoficznej o. Ziemiańskiego, gdzie podstawową rolę odegrała filozofia tomistyczna, skoncentrowana w ówczesnych polskich realiach na dyskusji z marksizmem. Dyskusja ta nie sprowadzała się wyłącznie do odkrywania ograniczeń i krytyki marksizmu. Przedstawiciele tomizmu proponowali własną interpretację rzeczywistości, odznaczającą się większym realizmem i bardziej przekonującą (...) racjonalnością. Kolejny punkt poświęcony został koncepcji metafizyki o. Ziemiańskiego, nawiązującej do tradycji arystotelesowsko-tomistycznej, wzbogaconej elementami zaczerpniętymi ze współczesnych kierunków filozoficznych oraz nauk szczegółowych. Pośród najbardziej charakterystycznych cech tego ujęcia wskazano oparcie na doświadczeniu i zorientowanie na byt realnie istniejący, metodę _abstractio totius_, poznawczy realizm i maksymalizm, jak też ukierunkowanie na poznanie bytu absolutnego. W dalszej kolejności omówiono wkład Ziemiańskiego w interpretację kluczowych zagadnień metafizycznych, takich jak transcendentalia, przygodność, celowość czy struktura bytu. Podkreślono, iż opowiadał się on za egzystencjalną naturą transcendentaliów, a przez to ich niesprowadzalnością do pojęć uniwersalnych. Ponadto, w ciekawy sposób przedstawił specyfikę relacji wiążącej byt przygodny z bytem koniecznym, jak również uzasadnienie konieczności istnienia przyczyny celowej oparte na analizie wewnętrznej struktury bytu. Ważnym jego wkładem do refleksji nad strukturą bytu było także opracowanie problematyki relacji w ujęciu F. Suareza oraz ukazanie funkcjonalnych aspektów złożenia bytu z istoty i istnienia. W zakończeniu odnotowano wnioski koncentrujące się na znaczeniu metafizyki jako bazowej dziedziny poznania filozoficznego. (shrink)

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část námitky (...) D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

Příspěvek hodlá zkoumat některé filozofické předpoklady a důsledky tzv. sortální identity. Téma sortálů si vysloužilo pozornost filozofů od 60. let především v souvislosti s knihou P. Geache Reference and Generality. Témata identity, její případné závislosti na určitých predikátech a zejména otázka kritérií identity se následně stala předmětem intenzivní filozofické debaty. V této souvislosti budou nastíněna různá pojetí sortálů. Filozofický význam sortálů spočívá především v otázce individuace a (re)identifikace objektů. Mezi sortálními teoretiky se především rozhořela debata, zda jsou s individui některé (...) sortály spojeny nutně, tj. jestli platí, že pokud individuum spadá pod nějaký sortál, pak nemůže spadat pod jiný. Pozitivní odpověď zakládá klasický aristotelský esencialismus, k záporné odpovědi směřují antiesencialisté. V sortální logice se navíc poměrně často buduje hierarchie sortálů, kdy sortály mohou (příp. musí) být ve vztahu podřazenosti k jinému sortálu a lze dokonce uvažovat o případném nejvyšším sortálu jakožto sortálu, který již není podřízen žádnému jinému. Zde se přímo nabízí souvislost s aristotelskou hierarchií kategorií, analogie s touto naukou budou předmětem závěrečného srovnání. (shrink)

What is conventionalism in philosophy of science? Basically, it is a thesis about empirical underdetermination. According to Conventionalists, there is “a slack” between our theories and experience that is to be “lined” with conventions. As the experience does not “impose” any theory, scientists are always free to choose a theory on “softer” non-evidential grounds when facing empirical underdetermination. “Conventionalism is a philosophy of freedom,” as Édouard Le Roy put it. Yet the thing to remember is that there is no such (...) a thing as the conventionalism. Reasons for empirical underdetermination that Conventionalists state are not always the same, hence it is more convenient to talk about varieties of conventionalism. The present paper is an attempt to sketch a line between two basic variants of conventionalism which are instrumentalism and constructivism. Co je konvencionalismus? V nejobecnější rovině se jedná o tvrzení o empirické poddeterminovanosti. Podle konvencionalistů existuje "mezera" mezi zkušeností a teoriemi, která může být překonána pouze pomocí konvencí. Vědci si podle konvencionalistů mohou vybrat teorie na základě měkkých kritérií, protože teorie nikdy nejsou předepisovány zkušeností. Konvencionalimus je, jak jednou poznamenal stoupenec jeho radikální varianty, Édouard Le Roy, "filozofii svobody." Konvencionalismus by však neměl být považován za homogenní proud. Konvencionalisté se v podstatných ohledech různí v názorech na příčiny empirické poddeterminovanosti, což je i důvodem, proč je příhodnější hovořit o variantách konvencionalismu. Předložený článek je pokusem vymezit dvě základní varianty konvencionalismu: instrumentalismus a konstruktivismus. (shrink)

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

Na úvod připomínám medailon Josefa Zumra k Lubošovým šedesátinám ve Filosofickém časopisu 1995, jako doklad, že našeho tehdejšího vedoucího katedry si vážili nejen filosofové z Brna. Luboš se narodil ve stejném roce jako já, ale středoškolská studia stihl dokončit o rok dříve. Tak se stalo, že jsem se s ním v roce 1950 na Filosofické fakultě setkal jako s učitelem- -asistentem (na jeho přednášce z etiky) a on se mnou jako s jedním ze svých prvních univerzitních posluchačů filosofie. Když jsem (...) s ním od roku 1954 působil na jedné katedře, setkávali jsme se nejen „služebně”, ale i jako kamarádi mimo školu; nezapomenutelné mi zůstávají např. naše zájezdy na slovenskou chalupu k Pavlu Páclovi, kde jsem se utvrzoval v poznání, jak přirozeně Luboš umí být výborným společníkem i v takovém prostředí (nejen při karetních hrách, ale i když jsme se snažili přispět k údržbě Pavlovy chalupy a k její přípravě na zimní období). Pokusil jsem se povědět pár slov o Lubošově vztahu k rodině, v níž se narodil, k jeho vlastní rodině, k rodnému kraji, a ovšem i Lubošovi učiteli, všemi studenty oblíbeném a váženém. Muselo - bohužel - nakonec dojít i na slova obdivu k jeho statečnému zápasu s nemocí, které posléze podlehl. (shrink)

Na úvod připomínám medailon Josefa Zumra k Lubošovým šedesátinám ve Filosofickém časopisu 1995, jako doklad, že našeho tehdejšího vedoucího katedry si vážili nejen filosofové z Brna. Luboš se narodil ve stejném roce jako já, ale středoškolská studia stihl dokončit o rok dříve. Tak se stalo, že jsem se s ním v roce 1950 na Filosofické fakultě setkal jako s učitelem- -asistentem (na jeho přednášce z etiky) a on se mnou jako s jedním ze svých prvních univerzitních posluchačů filosofie. Když jsem (...) s ním od roku 1954 působil na jedné katedře, setkávali jsme se nejen „služebně”, ale i jako kamarádi mimo školu; nezapomenutelné mi zůstávají např. naše zájezdy na slovenskou chalupu k Pavlu Páclovi, kde jsem se utvrzoval v poznání, jak přirozeně Luboš umí být výborným společníkem i v takovém prostředí (nejen při karetních hrách, ale i když jsme se snažili přispět k údržbě Pavlovy chalupy a k její přípravě na zimní období). Pokusil jsem se povědět pár slov o Lubošově vztahu k rodině, v níž se narodil, k jeho vlastní rodině, k rodnému kraji, a ovšem i Lubošovi učiteli, všemi studenty oblíbeném a váženém. Muselo - bohužel - nakonec dojít i na slova obdivu k jeho statečnému zápasu s nemocí, které posléze podlehl. (shrink)

Oni koji tvrde da je slobodna volja iluzija, u krivu su. Oni temelje svoju tvrdnju na znanstvenom dokazu koji testira pogrešnu razinu deskripcije intencionalnog djelovanja. Kod slobodne volje ne radi se o podosobnim neuronskim procesima, mišićnoj aktivaciji, ili temeljnim tjelesnim pokretima, već o kontekstualiziranim djelovanjima u sistemu koji je veći negoli što to mnogi suvremeni filozofi uma, psiholozi i neuroznanstvenici smatraju. U ovome članku opisujem vrstu intencionalnosti koja ide s vježbom slobodne volje.Those who argue that free will is an illusion (...) – are wrong. They base their argument on scientific evidencethat tests the wrong level of description for intentional action. Free will is not about subpersonalneuronal processes, muscular activation, or basic bodily movements, but about contextualizedactions in a system that is larger than many contemporary philosophers of mind, psychologists,and neuroscientists consider. In this paper, I describe the kind of intentionality that goes with theexercise of free will. (shrink)

Cílem tohoto článku je rekonstruovat Wittgensteinův příspěvek na poli estetiky. Ohnisko zájmu spočívá v teorii smyslového vnímání. Tuto teorii lze charakterizovat jako program "minimálně viděného"; bude analyzována fenomenologickou metodou. V souvislosti se zorným prostorem zkoumám tři problémy: rozostřenost, neurčitost a smyslový dojem. Rozdíl mezi zorným prostorem a euklidovským prostorem může být vymezen srovnáním jejich typických struktur. Budu analyzovat vztah mezi vnímáním lidských bytostí na jedné straně a jejich zorným prostorem na straně druhé. Zorný prostor lze srovnat se dvoudimenzionálním obrazem. Dále (...) je třeba vyjasnit roli barev v programu "minimálně viděného". (shrink)

???? Wydawnictwo von Borowiecky : Jak pisze autor we wstępie do czwartego, niniejszego, wydania tej książki, „metafizyka jest dyscypliną filozoficzną, która identyfikuje to, co podstawowe i pierwsze w samej rzeczywistości”. Metafizyka jest więc nauką o rzeczywistości, o tym, co realnie istnieje. Elementarz metafizyki uczy filozoficznego rozpoznawania rzeczywistości, uczy właśnie jej identyfikowania. Dzięki niemu uzyskujemy umiejętność wskazywania na byt i jego pryncypia, uczymy się odróżniać realny byt od wytworów, w tym także od pojęć, usprawniamy się w wiedzy i mądrości. Elementarz metafizyki (...) jest nieocenioną, ale też i wciąż niedocenioną, pomocą w dziedzinie poznania i myślenia, wreszcie definiowania. Dzięki tej książce nauczymy się nie tylko postrzegać rzeczywistość, ale też rzeczowo i jasno o niej rozprawiać… © Wydawnictwo von Borowiecky. (shrink)

Článek se zabývá demystifikací dodnes panující legendy o ikoně světové vědy, nositeli Nobelovy ceny za objev štěpení těžkých jader, chemiku Otto Hahnovi. Desítky let byl považován za vzor německé slušnosti, zodpovědnosti a příklad antinacistického vědce, který nekolaboroval se zločinným režimem na jeho válečné mašinérii. Teprve od devadesátých let 20. století se dostávají k rukám historiků archivní materiály, jež umožňují získat ucelenou představu o Hahnově působení v době nacistického Německa a o jeho aktivním zapojení ve válečném uranovém výzkumu, jehož výsledkem mělo (...) být sestrojení jaderných reaktorů a bomb. (shrink)

W 2009 roku Benedykt XVI podczas audiencji generalnej zaproponował krótkie rozważanie dotyczące myśli Jana Szkota Eriugeny, którego poglądy zostały czterokrotnie potępione. Filozofia Eriugeny bywała w historii najczęściej ujmowana jako sprzeczna z chrześcijaństwem panteistyczna wizja rzeczywistości lub patrystyka i chrześcijański neoplatonizm. Artykuł jest próbą ukazania ontologicznej wizji rzeczywistości, którą Eriugena zaproponował w ramach autorskiego systemu filozoficznego. Zgodnie z wynikami rozważań nad zaproponowanym przez filozofa podziałem rzeczywistości na byt i niebyt oraz przyjętym kryterium podziału, artykuł stanowi również próbę analizy, czym ten podział (...) skutkuje dla takich kategorii, jak Bóg, przyczyny rzeczy, człowiek, rzeczy zmysłowe i materia. Poglądy Eriugeny przeniknęły do europejskiej filozofii i w sposób ukryty oddziaływały, choć nie zostały w pełni docenione, a sam filozof nie został właściwie zrozumiany. (shrink)